Český profesionální windsurfař s jeho zážitky z cest za vlnami a větrem a postřehy ze života na cestách.

Twitter Web

Tomáš Malina surfing blog, windsurfingový víkend, Tarifa

Po roce jsem opět ve své oblíbené zimní destinaci španěské Tarifě. Už ne na ty dlouhé zimní a jarní měsíce, ale jsem opravdu vděčný, že tu můžu vlastně vůbec být. Jako vždy se tu nic nezměnilo a tak velice rychle, vlastně ihned po příjezdu, zapadám zpět do naší Tarifa family a najíždím na španělský rytmus.

To mi chybělo. Surf, bike, waveriding a samozřejmě slalom, protože kvůli tomu tady jsem.

Vrátím se ale k názvu mého přípsěvku. My, co velkou část svého života trávíme nebo jsme trávili na vodě víme, že říkat věci jako "tady už nás nic nepřekvapí", "všechno víme", "všechno známe", je v naší branži úplně mimo mísu a mohlo by se vám to dost hodně nevyplatit. Na vodě sice jezdíme naplno bez bariér, někdy možná šíleně, ale vždy s respektem k přírodě a podmínkám. Ovšem někdy ani to nestačí a my jsme i přes veškeré zkušenosti a ostražitost vyškoleni jako malí kluci. Zrovna jako před několika dny.

Bylo odpoledne, foukal příjemný vítr, slunce a několik kluků se nás rozhodlo, že pojedeme lehce pojezdit na Playa Chica, což je malá pláž u přístavu dole ve městě, z které když vyjedete (a to musíte), ocitnete se přímo v Gibraltarském průlivu, kde po několika stovkách metrů vjedete do plavebního kanálu všech těch velkých lodí, které opouští Středozemní moře vstříc dalekým plavbám po celém světě. Upřímně řečeno nemám tohle místo zrovna v oblibě, neboť když se Vám tu něco stane na vodě, máte docela problém. Silný proud, vlny, na obou stranách tisíce kilomtetrů vody a navíc k tomu ty lodě, které z kurzu kvůli něčemu malému prostě neuhýbají. Jelikož bylo ale hezky a já si potřeboval otestovat jednu plachtu, šel jsem s dvěma dalšími na vodu

Jezdíme, jezdíme, když se přes nás přehnal mrak s přeháňkou. Vítr ještě zesílil, tak jezdíme dál. Oba kluci sjeli po větru ještě o kilometr níže, já zůstal na úrovni vjezdu do přístavu cca. 2km od pevniny, ale už v plavebním kanálu. Když tu najednou ten vítr někdo vypnul. Prostě najednou tam byla 0,00. První věc co mě napadla, že to bude asi pěknej průser, protože jestliže najednou z ničeho nic vypne vítr, velká šance, že se v nejbližších chvílích zase zapne, není. No a toho jsem se oprávněně bál.

Balancoval jsem po kolena ve vodě a proud mě táhnul směrem od přístavu do Středomoří.

Po dlouhé době (přesněji řečeno po 3 letech, když jsem zůstal ve Francii viset ve 4m vlnách a proud mě táhnul na otevřené moře) jsem dostal strach, že tohle nemusí dopadnou úplně dobře. Začal jsem se alespoň pomalu pohybovat vlastní silou tj. pohybem plachty směrem ke břehu (tomu španělskému), abych se dostal mimo vyznačený plavební kanál. Za 30 minut jsem byl venku, ovšem k vjezdu do přístavu o další kilometr níže. Jeden problém z krku a další na obzoru. Mám se zkusit dostat zpět nebo se snažit dostanu nejkratší cestou ke břehu? První variantu jsem po několika neúspěšných pokusech zavrhl. S materiálem s kterým jsem byl na vodě, to prostě nešlo. Navíc jsem ztratil další kilometr výšky. Koukám tedy na pobřeží, jestli se bude dát někde přirazit. Všude skály a kameny. Pláže najednou došly. Nevadí!

Přinejhorších to prostě vezmu na skálu. Prkno s plachtou to sice bude asi bolet, ale tady jde o život. Už jsem byl 1,5 hodiny na vodě, začínal jsem byl lehce vysušenej a vyklepanej. Za další půlhodinu jsem se dostal asi sto metrů od břehu a začal okoukávat, kde přistanu. Všude skály, ale asi 300m níže po směru vln vidím malou plážičku. Tak a tam to zkusím nasměrovat. Je mi jedno, co je tam za dno, prostě moje jediná šance na solidní přistání.

Po další půlhodině manévrování jsem byl natolik blízko, abych viděl, že na dně jsou kamené desky a velké balvany, co vystupují až těsně pod hladinu.

To už je ale brnkačka. Po 2,5 hodinách jsem vylezl na břeh. Konečně pevná zem! Až druhý den jsem zjistil, jaké jsem měl velké štěstí, že byl příliv. Jak je vidět na obrázku vlevo dole, být odliv asi bych se s tou kamenou deskou a vlnama muset poprat trochu více. Já i materiál bez újmy. Tak a teď otázka, jak se dostanu zpátky do města k autu (to je tam, jak je ten maják). Auto sem nemá kudy dojet, nejsou tu cesty. Jediná možnost byla to sbalit, hodit všechno na ramena a hlavu a vyrazit po svých směr Tarifa. No a tak jsem po další hodině chůze po kamenech a kravskejch lejnech došel zpátky do civilizace, kde už mě netrpělivě čekali. Ti druzí dva dorazili stejně jako já, ale po vodě, protože jejich vybavení s větším výtlakem a hlavně ostruhou jim umožnilo dojet.

Myslím, že nám všem na vodě pomohlo, že nás tam bylo více a celou dobu jsme se hlídali. Na břehu už bylo ale pěkný halóoo. Někdo dokonce i zavolal pobřežní stráž, ale těm se prý nechtělo. Nemuseli. Zvládli jsme to sami každý po svém.

No a tak jsem večer usedal k jídlu s pivkem v ruce a říkal si, že na přírodu budem vždycky krátký a tak to má být.

Přečti si víc

Tomáš Malina surfing blog, windsurfingový víkend, festival Out of Home

Je zamračený, upršený a navíc chladný den, já sedím v autě mezi Prahou a Chomutovem, když mi zvoní telefon. Na druhé straně kamarád a kolega z teamu Marco Lang. Divím se, že volá, protože normálně si obden jen píšeme, ale vzápětí vím proč.

Dostali jsme poslední prototypy 018 prken a potřebuju je otestovat. Chceš jet? Viděl bych to na jih Francie někdy příští týden.Ty, já a Pierre (Pierre Mortefon – vicešampion PWA pro letošní rok)."

Za 3s mi proběhlo hlavou, co pracovního můžu odložit, jak to zařídím doma a obratem odpovídám “Ya man!

Za pár dní tak opět konečně sedím ve své dodávce a valím to směr Hyeres na jihu Francie. Šest dní ježdění přede mnou. Nemůžu se dočkat, už to bude pár měsíců, kdy jsem naposled drtil moře. Za necelých dvacet hodin jízdy parkuju na pláži a jdu všechny pozdravit. Jsem vymačkanej jako citrón, ale je slunce, relativně teplo a hlavně fouká. V Hyeres resp. v L’Almanarre (proslulý windsurfingový spot) jsem byl naposled před 12 lety, ještě když jsem jezdil olympijskou třídu, ale vůbec nic se tu nezměnilo. Pamatuju, že jsem sem jezdil vždycky moc rád.

Jih Francie má pro mě svoje kouzlo. Prima lidi, dobrej windsurfing, čertsvá bageta a víno. No a samozřejmě nikdy neodolám pilování svého francouzského akcentu, když chodím každé ráno do boulangerie a objednávám deux croissants. Skoro vždycky mi rozumí!

Psát o každém dni zvlášť je zbytečný. Prostě to bylo celé super! Každý den od rána do tmy v neoprenu, bušíme do toho jak se dá. Slunce, vítr a teplota podle toho, z jaké strany fouká. Síly sice ubývají, ale zároveň dělám pokroky v testování a to je náš cíl. Je tady poslední den a vlastně poslední francouzské ježdění. A tady bych se chvilku zastavil, protože tohle ježdění ve mě zanechalo pocit, který už jsem dlouho neměl a kvůli kterýmu jezdíme. Nevím, jak celou situaci popsat tak, aby tomu rozuměli všichni, ale zkusím to.

Koukněte se na fotku a představte si následující: Svítí slunce, fouká teplý vítr a je 17C, což je na prosinec hezký. Směr větru je kolmo od břehu, což znamená úplně hladká voda. Je tu cca. 2km dlouhá písčitá pláž a vstup do vody má příkré dno, takže blízko u břehu je rychle hloubka. No a vy víte, že když do sebe všechno zapadne, podaří se vám tu pláž celou sjet a to ještě tak blízko, že vám můžou kolemjdoucí dávat five.

Tak a je to tady! Bim! Nahoře to nasadím a jedu pěkně podél tý pláže vysmátej jako malej kluk. Lidi mi mávají a já se na ně směju. Krása! Krása! Krása!

 

Na konci přijedu ke břehu a slezu z prkna vedle Marca. Blaženej výraz v obličeji, z pusy mi lezou různá slova popisující můj právě proběhlý zážitek. On chvíli poslouchá a pak odpoví: “Bastard!”. Jdu z vody, protože vím, že tenhle moment už nepřekonám a stejně je čas vyrazit směr domů. Sbalím si tak svoje fidlátka, rozloučím se a jedu.

Jedu a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak je ten windsurfing vlastně parádní. Po těch mnoha letech, co se mu věnuju, co jsem s ním zažil, kde všude jsem byl, kolik vln jsem sjel, kolik závodů odjel, se vlastně vracím zpátky na začátek. Stačí mi jen ten pocit volnosti, adrenalinu a souznění s přírodou…

Přečti si víc

Tomáš Malina surfing blog, windsurfingový víkend, festival Out of Home

Nemyslete si, já mám rád léto stejně jako ostatní a možná i trochu více, ale to letošní prostě doma moc nefoukalo a tak stejně jako většina českých windsurfařů vyhlížím podzim. Moje závodní sezóna totiž skončila již v polovině září závodem světového poháru v dánském Hvide Sande a od té doby jsem většinou doma a čekám…

Myslím tedy na vítr, protože jinak to bylo docela hektický období. Po výše zmíněném závodě v Dánsku, který se větrně ani výsledkově moc nepovedl, jsem se kompletně přesunul do centra na Nechranice, abych si vychutnal babí léto, pověnoval se klientům a popř. ještě trochu pojezdil v boardshortech (což se mi nakonec všechno splnilo). Na konci září také nastal čas našeho víkendu s dětmi z dětských domovů, který vyhráli v rámci festivalu Out of Home organizovaný spolkem Mimo Domov. Upřímně řečeno jsem měl zpočátku strach o počasí, ale nakonec to skvěle vyšlo a děti byly na vodě a ve vodě v podstatě celý víkend. No a tím nám vlastně skončila na Nechranicích jakási oficiální windsurfingová sezóna.

Stejně jako minulý rok to byla parádička! Vítr sice nefoukal tak statečně jako loňské léto, ale nevadí. My jsme si s tím poradili, good vibes jsme si udrželi celou sezónu a tak je to správné. Newaii opět nezklamala.

Tak a teď je tady ta neoficiální sezóna a já stále doufám, že to bude pořadná masírka. Už to sice nebude na boardshorty nýbrž na pořádně teplej neopren, boty a asi i na kuklu, ale s tím se teď už počítá. Hlavně ať pořádně fučí! Ještě pořád mám před očima 18. listopad minulého roku, kdy se na Nechranicích vařila voda jako snad nikdy předtím a tak nějak věřím, že bychom si to mohli letos zopakovat.

Já jsem připraven!!!

Přečti si víc

Tomáš Malina surfing blog, windsurfingový víkend, festival Out of Home
© Jiří Píša

Před odjezdem na největrnější závod celého světového poháru PWA Worldtour jsem si říkal, jaký to asi letos bude. Budeme pokračovat ve větrné slabotě nebo se Fuerte ukáže ve svém lepším světle jako v dávné minulosti, kdy tam turisté lítali vzduchem a mi vlastně taky. Po hladkém a pohodovém příletu, přesunutí se na pláž Sotavento a několika dalších tréninkových dnech bylo jasné, že letos bude foukat resp. že bude řádně flákat.

Zůstal jsem ale v klidu, protože příprava proběhla dobře, zdraví drželo a jezdilo se mi dobře. Taky jsem si říkal, že víc už foukat stejně nemůže, protože tolik tu zase nefouká.

A téměř jako vždy, když se sázím s přírodou, jsem se spletl. První den závodů a vítr hned kolem 20 m/s. Na úvod jsme dali 2 eliminace, aby jsme tak měli představu, jak to bude vypadat ve zbylých 5 dnech. Nejel jsem vůbec špatně, ale hned v první eliminace jsem ve druhém kolem předčasně projel startovní čáru a byl diskvalifikován. Říkám si ,že máme před sebou ještě minimálně dalších 8 rozjížděk a že to bude zítra lepší. Víc už stejně foukat nemůže, situaci mám pod kontrolou, teď to teprve začne. A ono to opravdu začlo.

Druhý den ráno a bílá voda. Na startu měří 23 m/s, což je v Čechách silný vichr, kdy pani Míková v počasí důrazně nabádá lidi, aby nechodili ven a raději si schovali z ulice popelnice a drželi si střechy. My tu máme ale jiné startosti.

Staráme se nejen o to, abychom na vodě přežili, ale abychom u toho také stihli závodit a porazit ostatní soupeře. Na vodě chodí vlny z několika stran a do očí vám stříká letící voda. Podmínky, kdy se muži oddělují od chlapců. Mě, ikdyž patřím mezi ty lehčí jezdce, podobné podmínky vyhovují, protože v nich často jezdíme na zimní Tarifě. Tím nechci říct, že to je na vodě jednoduchý. Je to opravdu těžký. V hlavě jsem přepnul z modu “co nejrychleji do cíle” do modu “mít vše pod kontrolou a nezabít se”. Většinou to v podobných podmínkách funguje a povedlo se i tady. V dalších odjetých 2 eliminacích mi postup do čtvrtfinále unikl jen o vlásek, což mě sice mrzelo, ale i takový výsledek jsem bral. Poslední rozjížďku dne mi ale došly síly a vypadl jsem hned v prvním kole. Nevadí. Tuhle jízdu si škrtnu, dám si relax a zítra pokračujeme.

Jenže já ráno vstal a byl jsem jako když mě celou noc mlátili větví a jezdili po mě bagrem. Cítil jsem krizi. A naneštěstí podle toho první jízda vypadala. Bez života, bez síly, bez náboje no prostě na …. Zalezl jsem si do samoty a ticha a hodinu srovnával mířidla. Měl jsem čas. Uklidněnej jsem vyrazil do dalšího boje a nakonec zajel průměrný výsledek, kterým jsem nic nezkazil. Před sebou máme poslední 2 dny.

Tělo bolí, pláče, ozývají se staré rány z bitev, ale hlava je vzhůru. Je to konečně pořádnej závod, kde se jede doslova na život a na smrt. Nakonec jsme odjeli už jen další 2 eliminace, v kterých jsme byl opět jen kousek od postupu do ctvrtfinále. Vlastně já jel v obou na postupové pozici, o kterou jsem přišel v prvním případě na posledním obratu a v tom druhém až na cílové čáře, kde “foto” finish rozhodl, že dále půjde můj kolega z týmu a dobrý kamarád Marco Lang.

Je tu konec! Není tu obličej ,který nevypadá strhaně a vymačkaně. Bylo to opravdu náročný týden. Jako vždy je někdo z výsledku zklamanej někdo naopak štastnej. Všichni se ale shodneme, že to byl jeden z nejhezčích závodů vůbec. Tohle vejde do historie. Jsem hotovej, ale spokojenej. Fuerteventura rocks!!!!

P.S. Děkuju všem, kteří mi drželi palce, fandili a podporovali. Hned se lépe jezdí:)

Přečti si víc

Tomáš Malina surfing blog, windsurfingový víkend, festival Out of Home
© Jiří Píša

Měsíc utekl jako voda a já v autě směr španělská Costa Brava na druhou zastávku světového poháru PWA ve slalomu. Po cestě jsem si tak přemítal (času jsem měl opravdu dost), co vlastně od toho závodu čekám. Ten totiž patří mezi ty nejtěžší vůbec. Ne snad proto, že by hodně foukalo, ale právě naopak. Většinou se odjedou pouze dvě nebo tři eliminace v podmínkách na pokraji regulernosti. Není tu tedy místo na chyby, ale na druhou stranu to v pobodných podmínkách jede dobře opravdu každému a tak je potřeba zdravě riskovat. Z toho vyplývá, že to může být jak výhra tak velké zklamání. Pro mě osobně v posledních třech letech spíše to zklamání.

No a jak jsem tak jel, vědom si mé současné situace, dnů strávených na vodě a tak všechno okolo, řekl jsem si, že prostě pojedu, abych z toho měl radost a nechám se překvapit.

Jako vždy jsem dorazil s několikadenním předstihem,abych srovnal mířidla a přepnul v hlavě do módu windsurfing-racing. Krásně nám k tomu fouklo a tak jsem se ani neotočil a byl tu první den závodů. Hned po obědě se to pěkně zavlnilo a tak jsme navzdory špatné předpovědi vlítli na vodu a začala bitva. Já byl díky mé neúčasti v Koreji nasazen hned do prvního kola vyřazovacího pavouka, ale obligátně v klidu postoupil do druhého, kde už začíná opravdu boj a jde do tuhýho. No jo, tam jsem ale chytil na startu pěkně trávu a prvních 200m mi trvalo, než jsem se jí zbavil. Postup do dalšího kola mi tak odfouknul vítr naznámo kam. Zůstal jsem ale úplně v klidu, protože zrovna tráva na flosně mě už opravdu nerozhází.

Chuť jsem si spravil hned druhý den, když jsme pokračovali druhou eliminací a já opět s přehledem postoupil do druhého kola. Tím pro mě ale závodění na několik resp. na 4 dny skončilo. Vítr si s náma začal pohrávat. Každé odpoledne na vodu tak akorát pěkně zkusit pár startů, aby to zase “zdechlo” a my všechno uklidili. Asi málo kdo z nás tak čekal, že si vůbec ještě zajezdíme. Jak už to ale bývá, všechno přišlo za pět minut dvanáct.  Poslední den eventu, když už všichni pomalu balili, se najednou začaly hýbat listy stromů na pláži a najednou z toho bylo 90 minut větru, v kterém jsme stihli dojet druhou eliminaci. A mě se to líbilo. Ve druhém kole jsem měl fakt těžký heat, v kterém jsem měl mimo jiné několika násobného vítěze SP A. Albeau a mého teamového kolegu a kamaráda  M.Langa.

Tentokrát mi opravdu vyšel start a to tak moc, že jsem svištěl na první boji na prvním místě. Když jsme se ale blížili k bójce na obrat a zespoda se dovalil Albeau, takticky jsem mu raději přenechal vedení, protože jsem viděl, že máme náskok a nestál jsem o žádný kontakt (do dalšího kola totiž postupují první čtyři). V klidu jsme tak otočili a jeli na další bóji. Ty  nám zbývaly ještě tři, než jsme ve stejném pořadí dojeli do cíle. Po několika letech závodní křeče konečně dobrý příjemný pocit z dobrého výkonu. Navíc mi kluci na pláží pěkně fandili, takže to vypadalo, jako kdybych vyhrál celý závod. Měl jsem fakt radost a ani mi nevadilo, že mi totálně vytuhly ruce. Toho jsem ovšem zalitoval hned v zápětí. Po startu a prvním obratu v kole třetím, kde jsem jel na 5. místě mě totálně opustila obě předloktí a tím jsem dojezdil.

V průběhu zbylé trasy mě všichni předjeli a já se tak pomalu docoural do cíle. Nevadí! To se stane! Je potřeba těšit se z pozitivních věcí a ty jsem tu našel.

Závod podle očekávání skončil tedy pouze se dvěma odjetými eliminacemi, spoustou čekání na vítr a enormním množství stresu. Já ale odjížděl domu spokojen. Celkově jsem obsadil 35.místo, což z hlediska bodů není úplně nádherný, ale na tomto místě z téměř 70 riderů můj nejlepší výsledek za velice dlouhou dobu. Nejdůležitější na tom ale je, že jsem si to  fakt užil a bez velkého přemýšlení jel tak, jak umím. 

Přečti si víc