Dobrodružství

V hlavní roli buddhismus. 7 postřehů z Myanmaru učitelky Kateřiny Kubištové

Jaký je každodenní život v Myanmaru, co je to thanaka a longyi a jak souvisí s tamní kulturou? Kateřina Kubištová ti vše podrobně vysvětlí a přidá ti pár rad a zajímavých tipů na cesty Barmou.

Autor: Kateřina Kubištová

10 min čteníPublished on 02.06.2020 · 19:19 UTC

Myanmar (nebo chceš-li Barma) byl Katčiným cestovatelským snem už od doby, co na Googlu poprvé viděla obrázky chrámového komplexu Bagan. Tato chudá a turisty stále ještě pořádně nedotčená země jí na přelomu roku otevřela své kouzelné dveře, a to hned na 2,5 měsíce.

Katka už třetím rokem pracuje jako sezónní letuška. V říjnu jí skončila smlouva, a tak měla půl roku čas na cestování. Našla si dobrovolnickou práci v Myanmaru, koupila letenky, získala Business víza a začala se pečlivě připravovat na práci učitelky angličtiny. Díky organizaci Aiesec jí bylo zajištěno vytoužené bydlení u barmské rodiny, práci pak našla v buddhistickém klášteře v Yangonu.

Školství v Myanmaru

Základní školy v Myanmaru fungují jako soukromé, státní a klášterní. Školy soukromé jsou pochopitelně pouze pro děti z velmi majetných rodin. Rodiče platí velmi vysoké školné, pomůcky, učebnice, uniformu atd. Školy státní jsou sice bezplatné, ale rodiče stejně musí zaplatit uniformu a veškeré školní pomůcky včetně učebnic. No a v poslední řadě jsou tu školy klášterní. Jak jsem už zmínila, Myanmar je velmi chudou zemí a rodiče si ne vždy mohou dovolit děti do školy posílat. Není zde povinná školní docházka, děti z chudých rodin musí často pracovat a vydělávat si na živobytí a samotní rodiče si nemohou dovolit platit za školní vybavení. Myanmar je však velmi buddhistická země, kde mniši v buddhistických klášterech dostávají vysoké peněžní částky od věřících, a tak se v areálech klášterů začaly budovat školy pro chudé děti.

Rodiče musí dětem obstarat pouze uniformu a batůžek, vše ostatní zajistí mniši. Dokonce oběd děti dostanou ve škole – ten se skládá z rýže s příměsí trochy omáčky.

Školka po obědě. Děti spaly a paní učitelky společně obědvaly
© Kateřina Kubištová

Základní školy jsou osmistupňové. Začínají školkou, kterou nazývají první třídou a končí sedmou třídou (tedy osmou). Protože školní docházka není povinná, není výjimkou, že ve školce společně s pětiletými špunty vidíte i osmiletého kluka nebo v sedmé třídě společně s dvanáctiletými i šestnáctiletého. Studium je velice důležité a právě díky němu se děti i z té nejchudší rodiny můžou dostat nahoru a stát se z nich boháči právě tak, jako z mého barmského hostitelského tatínka. Můj „adoptivní“ tatínek se narodil do velmi chudé rodiny, avšak díky studiu se dostával stále výše a stal se z něj velmi vážený architekt, který dnes staví mosty. Nyní získává zakázky po celé zemi, má tři dcery, milující manželku, služebnou a obrovský dům, ve kterém žije i strýček.

Třikrát v životě mnichem

Povinností správného barmského buddhisty je vstoupit na nějaký čas do kláštera a stát se mnichem nebo mniškou. Každý muž se do třiceti let věku musí stát mnichem a vstoupit do kláštera alespoň třikrát. Ženy musí do kláštera vstoupit alespoň jednou do třiceti let věku. Proto všude na ulicích uvidíte mnichy a mnišky, kteří se těší velmi vysoké úctě. Když do kláštera vstupují, dostanou celu, ve které jsou po celou dobu pobytu ubytovaní, mnišská roucha, která jsou každý den vyměňována za čistá a další vybavení.

A ať už se jedná o chlapce nebo dívky, musejí si oholit hlavu.

Mniši před ranní almužnou a děti čekající před branou školy
© Kateřina Kubištová

Jak mi vyprávěly moje barmské „sestry“ z hostitelské rodiny, právě oholení hlavy je častým důvodem, proč se dívky zdráhají do kláštera vstoupit. „Sestry“ jsem měla tři ve věku 25, 23 a 17 let. V klášteře však zatím byla pouze ta nejstarší, a to jen na týden – i to platí. Další dvě se zatím nechtějí vzdát svých vlasů.

Mnišky (dívky zůstávají v klášteře a na almužnu chodí pouze mniši)
© Kateřina Kubištová

Falešní mniši

Mniši, kteří se snaží pomoci s prováděním turisticky navštěvovaných míst, jsou málokdy opravdoví mniši. Většinou se jedná o podvodníky, co se jen snaží vymámit z cizinců peníze. Bohužel takovou zkušenost mám i já ze Sule pagody v centru Yangonu. Na konci prvního týdne v yangorské škole jsem se vydala sama do města, abych si ho trochu okoukla. Když jsem se konečně dostala k Sule pagodě, ihned se mě ujal sympatický a usměvavý mnich v červeném rouchu a červenými zuby od betelu. Zavedl mě k pokladně, zaplatila jsem 5.000 kyatů (čtěte čatů), tedy cca 75 Kč a on se mě opět ujal a vyptával se, co už vím atd.

Falešný mnich a já v Sule padodě v Yangonu
© Kateřina Kubištová

Nakonec mě zahnal do malé místnůstky, kde natáhl ruku a říkal „Donation for monks... You know, I am monk. Donation.“ Chvíli jsem byla zmatená a snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem přeci už vstupné zaplatila. On si však mlel stále tu svou, a tak jsem prostě vytáhla peněženku a dala mu první bankovku kterou jsem našla… Dala jsem mu 5.000 kyatů, on se na to zmateně zadíval a šup s tím do roucha. Když jsem to poté vyprávěla „své rodině“, byli zděšení, protože mi o této pasti na turisty zapomněli říct.

Vysvětlili mi, že mniši mají striktně zakázáno o peníze žádat nebo dokonce žebrat.

Barmští studenti v zeleno-bílé

Vraťme se ale zase zpátky ke školství. Studentíky v ulicích poznáte podle toho, že na sobě mají zeleno-bílou uniformu. Rodiče, kteří posílají své ratolesti do škol klášterních, bohužel nemají dostatek peněz na nákup několika uniforem ročně, podle toho, jak jim děti rostou. A tak jsem ve škole potkávala holčičky, které sice chodily už do druhé třídy, ale měly na sobě stále šatečky ze školky. Uniformy měly také velmi ušmudlané a pomačkané, ale nedalo se nic dělat, vydělané peníze musely jít na živobytí. Na štěstí dětí to ale vůbec žádný vliv nemělo a naopak, i přes špinavé šaty vypadaly pořád naprosto šťastně.

Holky po obědě na hřišti
© Kateřina Kubištová

I paní učitelky se dají poznat podle oblečení. Ty na sobě mají zelené longyi (tradiční zavinovací sukně), bílou halenku a vlasy svázané v síťce s mašličkou. Vlastně každá profese má nějakou svou specifickou barvu. Já jsem si například pořídila 4 tradiční longyi, ve kterých jsem jezdívala přes hodinu místním MHD do školy. Často se někdo osmělil a snažil se se mnou prohodit ta dvě anglická slova, která znal a pochválit mě za to, že respektuji jejich kulturu. Lidé se mě ale také ptali, zda pracuji v nemocnici. Zdravotnice totiž vypadají stejně jako paní učitelky (nikdo jiný bobánek vlastně nenosí), ale mají longyi v modré barvě, tak jako jsem ho nosila i já.

Modlitba před zahájením školy

Každá škola si nastavuje svá pravidla sama a každá škola začíná v jiný čas. Ta moje začínala v 8:45 a protože šlo o školu klášterní, vyučování bylo zahájeno hromadnou modlitbou. V ostatních školách je den zahajován Myanmarskou hymnou.

První třída při ranní modlitbě
© Kateřina Kubištová

Děti čekaly před klášterní bránou, dokud jim neotevřela paní ředitelka. Když se tak stalo, všechny ztichly, sepjaly ruce a s malými rozestupy za sebou vstupovaly do školy, kde se nastoupily do řad dle tříd. Když se zařadily čelem ke klášterní pagodě, zuly si boty a vyčkávaly na první „sloku“ modlitby, kterou zazpívala jedna z kantorek. Na vše vždy dohlížela další učitelka a mnich s bambusovou „rákoskou“ v ruce. Jen co někdo dělal blbiny, prásk ho bambuskou přes hlavu nebo lýtka.

Modlitba „A Yet Sel Myat Nar May Myittar Poh“ je dlouhá asi pět minut. Děti, mnišky i učitelé si u Buddhy přejí vše nejlepší pro všechny lidi, všechna zvířata, rostliny, duše, ale dokonce i všechny bohy světa.

Když modlitba skončí, děti stále se sepjatýma ručičkama odchází v tichosti do tříd opět v zástupech. Většina z nich ale při pohledu na mě hulákala „Good morning teacher,“ a zběsile mávala. Pak si ale uvědomily, že mají být zticha, a tak zase počestně pokračovaly do svých tříd.

Pozor na hlavu!

Během svých vyučovacích hodin jsem si mohla dělat prakticky co jsem chtěla. Stejně mi ve škole žádná paní učitelka nerozuměla… Ani angličtinářka. A tak jsem si na každý týden připravila nějaké téma, které jsem vyučovala. Už z Čech jsme měla připravená česko-anglická pexesa, a právě pexeso jsem používala jako super učební pomůcku pro nová slova. Děti vyloženě bavila „šibenice“, pantomima, nebo třeba taková netradiční tichá pošta, kdy jsem jim něco namalovala na záda a ony si to předávaly tak dlouho, dokud to poslední v řadě nenamaloval na tabuli.

5. třída ode mě dostala „Člověče nezlob se“
© Kateřina Kubištová

Právě od hraní této hry jsem ale brzy ustoupila, protože to byla spíše hra o to, kdo dřív chytne vši. U pár holek jsem zpozorovala hýbající se objekty v dlouhých černých vlasech, a tak jsem na to šla nenápadně upozornit paní učitelku. Ta se jen smála, stejně jako paní ředitelka, která na mě k tomu kývala hlavou. Nechápala jsem… Pak mi ředitelka řekla, že je to v pohodě, protože vši tam mají přeci všichni. Velmi častým jevem po celé zemi jsou ženy, které si navzájem před svými domovy vši vyndávají. Tak bacha, ty mrchy jsou větší než u nás.

Thanaka a longyi

Až přijedete do Mynmaru, nelekejte se cože to tam všichni nosí na tváři za žlutej „sajrajt". Jedná se o thanaku, která chrání tvář i celé tělo proti slunci, vyhlazuje pleť, vysouší kůži (je tam opravdu vysoká vlhkost) a také je symbolem krásy! Děti a lidé pracující na sluníčku si thanakou pokrývají každou část holé kůže vystavenou vnějším podmínkám. Mladé dívky a ženy však thanaku používají pouze na tváře, aby byly krásné. Sem tam jsem vídala i mladé kluky, kteří měli thanaku na tvářích také jen na okrasu. Zkrátka a dobře to tam nosí úplně všichni.

Takže když mi má hostovská rodina nabídla, že bych také thanaku mohla vyzkoušet, byla jsem nadšená. Čekala jsem na své tváři hezká thanaková kolečka, jako zde nosí dívky. Adoptivní maminka přinesla polínko a o takový šmirglovací kámen, který nejdříve trochu namočila, začala třít dřevo do kruhu a vytvořila tím oranžovou kašičku. Tu mi pak na obličej nanesla moje ségra. Když jsem dostala do ruky zrcadlo, očekávala jsem odraz hezky „nalíčených" tváří... Měla jsem tam ale totální ochranu proti slunci s minimálním UV faktorem 200+.

I pánové mají svojí specialitku. Málokdy jsem muže potkala v kalhotech, protože se tam prostě nosí tradiční longyi. Nosí ho muži i ženy. Muži však mají jiný styl - nosí ho s takovou bambulkou pod břichem a ženy si ho zase úhledně zastrkávají na boku. Až tedy uvidíte lidi, kteří jdou po ulici a „šup ho dolů se sukýnkou“, nedivte se, nejedná se o nějaký exhibicionismus. Prostě se jim jen uvolnil uzlík.

CestoVečery

Chceš se dozvědět víc o nejrůznějších zemích světa? Přečti si blog CestoVečerů plný cestovatelských tipů a příběhů ze zahraničí i z Česka, nebo se přidej k jejich filmovému speciálu s promítáním snímků „Jump'N'Travel: Peru“ a „Žena je krk“. Kdy? Už tento čtvrtek 4. června od 20:30 v areálu Radlické kulturní sportovny!

Postřehy, které ti série přinesla v minulosti:

Máš za sebou nějaká zajímavá dobrodružství, nebo se chystáš vycestovat či zažít něco neobvyklého?Poděl se o to s námi přes platformu Red Bull Showcase. Stačí poslat fotky a videa s textem, které zveřejníme u nás na webu formou článku. Ti nejlepší pak mohou získat věcné ceny!

Více informací se dozvíš na redbull.cz/showcase. Inspiraci najdeš třeba na RedBull.cz/dobrodruzstvi, na našem Instagramu a Facebooku!