Dobrodružství
Nejstarší Čech, který kdy stanul na obou pólech, pokořil Jižní po boku syna
Zdeněk Chvoj se v lednu stal nejstarším Čechem, který kdy pokořil oba póly. Na Jižní, do Antarktidy, se vydal se svým synem Martinem. Přečti si rozhovor s oběma členy expedice.
Zdeněk Chvoj měl dobrodružnou náturu v sobě už od útlého věku. V dobách, kdy jakákoliv cesta přes hranice platila za něco exotického, objížděl coby fyzik vědecké konference po Evropě a na místech jejich konání zůstával tak dlouho, jak mu jen výjezdní doložka dovolila. Důležité místo v jeho životě zastává dobrodružná literatura, zejména deník z polární expedice Roberta Falcona Scotta na Jižní pól. Starý výtisk zdědil po otci a dodnes na něj nedá dopustit.
Když pád železné opony otevřel Zdeňkovi dveře do světa, brával na expedice i svého syna. Martin Chvoj aktuálně pracuje a žije na Filipínách a na svém blogu se věnuje vlivu, který má turismus na dříve nedotčená místa po světě. Geografická vzdálenost této dvojici nezabránila v pokusu o perfektní kousek. Společně se vydali na Jižní pól. Když týdenní výšlap promrzlou, holou a mrtvou krajinou došel ke kýženému konci, Zdeněk se stal nejstarším Čechem v historii, který pokořil nejjižnější i nejsevernější bod na zeměkouli.
Zvolil lepší tréninkovou strategii otec, nebo syn? Odpověď na tuto otázku i na mnohé další najdeš v následujícím rozhovoru.
Jak jste přišli s nápadem na expedici?
Zdeněk: Před dvaceti lety jsem Antarktidu s cestovatelem, dobrodruhem a polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem, který se zaměřuje na výcvik přežití v drsné přírodě, navštívil. Seznámili jsme se a protože jsme měli už také něco za sebou, Himaláje, výstup na Kilimanžáro, vzal mne s manželkou Blankou na svoji stanici v Antarktidě. Martin s námi jezdil, když byl mladší.
Před dvěma lety jsem přemýšlel, jak oslavit sedmdesátku. Hodně jsem řešil, jak udělat za životem cestovatele důstojnou tečku. Tak mě napadlo vyrazit na Severní pól. To bylo - hledal jsem a hledal a zjistil, že poslední stupeň - poslední úsek cesty na pól - bych možná byl schopný dát. Expedici na Severní pól jsme zvládli, tak mě napadlo, že bych zkusil Jižní pól a vzal s sebou svého syna. Bylo to těžké rozhodnutí, protože jsem věděl, do čeho jdu. Neznám moc lidí, kteří by se do tak extrémních podmínek rádi vraceli.
Bylo to těžké rozhodnutí, protože jsem věděl, do čeho jdu. Neznám moc lidí, kteří by se do tak extrémních podmínek vraceli rádi.
Počátek expedice - přílet na 89. stupeň
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Liší se expedice na Jižní pól od expedice na Severní pól?
Zdeněk: Jih je rovina, ale je tři tisíce metrů vysoko. Zvuk je řidší, sníh je méně kvalitní. Sáně špatně jedou. Na severu je jednodušší jezdit po ledu, ale často se musí přenášet saně přes ledovcová pole, kterým se říká tarosy. Další věc je, že se občas narazí na volnou vodu a ta se musí obcházet nebo se hledá místo, kde je voda aspoň trochu zamrzlá.
Na Jižním pólu se dodržují hodně přísná pravidla. Všechno, včetně exkrementů, si musíte nosit s sebou a na pólu odevzdat kontrolorům, kteří odpad vybírají. Takže jsme dostali pytlíky a nic po nás nezbylo. Fyzická náročnost expedicí je podle mě podobná - na obou pólech jsem shodil asi pět kilo.
Kempování na Antarktidě. Tady po tobě nesmí zůstat ani stopy
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Martin: Antarktida se snaží zachovat si absolutní čistotu a nedotčenost. To se podle mě v jistých limitech daří. Jsou na ní místa, do kterých nesmí absolutně nikdo a přes které ani nelétají letadla. Všude platí hodně přísná pravidla, co se týče odpadu. Na Jižním pólu jsem si ale všiml, že používali jednorázové nádobí, což mě dost překvapilo.
Jak dlouho a jak moc jste se na expedici chystali?
Martin: Já jsem si vytvořil desetiměsíční výcvikový plán. Začal jsem zlehka a postupně přidával - běh do kopce, posilování nohou, rukou i těla a do toho jsem chodil po schodech s batohem. Kdybych to měl zpětně zhodnotit, tak mi z toho všeho nejvíce pomohly asi ty schody. Naopak jsem hodně podcenil tahání saní, které mají asi čtyřicet kilo.
Na expedici mě bolely záda tak, že jsem v noci nemohl spát. Myslím si, že tátova rutina byla mnohem efektivnější.
Zdeněk: Od září jsem tahal sáně po zahradě. Použil jsem dětské boby, na ty jsem dal třicetikilové závaží a chodil zapřažený přes drny i po bahně. Tohle jsem dělal každý den dvě hodiny, čímž se mi asi záda dost zpevnila. Trénoval jsem ale jen v noci, aby si sousedi nemysleli, že jsem nějakej divnej. Takhle to šlo čtyři dny v kuse, jeden den jsem odpočíval. Dále jsem jezdil na ergometru a chodil plavat.
Extrémní vítr, extrémní mrazy, bílo, kam se jen podíváš. To je Antarktida
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Zdeněk Chvoj
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Takže tě nic nepřekvapilo?
Zdeněk: Co si vzpomínám, tak jsem žádný zásadnější problém neměl. Mráz mě ale potrápil. Doteď necítím konečky prstů, na ně a na nos jsem si musel dávat pozor kvůli omrzlinám.
Vyráželi jste společně z Česka?
Zdeněk: Ano. Martin s rodinou přiletěl z Filipín do Česka a oslavili jsme spolu Vánoce. Pak jsme spolu před silvestrem odletěli do Punta Arenas v Chile, kde jsme se sešli s vedoucím expedice a s dalšími dvěma členy, s Kanaďanem a Britem. Takže nás i s vedoucím bylo pět.
Martin: Když šel Amundsen na Jižní pól, tak vyrážel taky v pěti. Scottova expedice byla taky v pěti. Asi je to magické číslo. Právě přesun z Punta Arenas na Antarktidu je natočený, což dokumentuje začátek videa, které jsme na expedici pořídili. Zabírá situaci těsně předtím, než jsme vystoupili na osmdesáté deváté rovnoběžce.
Číhají na expedici do extrémních podmínek nějaké nástrahy?
Martin: Každý den na túře byl skoro stejný. Měnilo se jenom počasí, krajina kolem není žádná - je mrtvá. Jen ledovec, vítr a mráz - jdeš prakticky celou dobu stejným prostředím, s bolavýma zádama, promrzlý a unavený.
Máš čas jen na přemýšlení, občas počítáš kroky mezi námořními mílemi...
Expedice na Jižní pól
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Hodně nás strašila sněžná slepota. Brýle jsme museli nosit i ve stanu, abychom se jí uchránili. Celou expedici jsme proto strávili v lyžařských nebo v horolezeckých brýlích. Více jsme používali ty lyžařské, protože horolezecké mají železné obroučky a od těch vám zmrzne nos.
Jak probíhá na Antarktidě navigace?
Martin: Vedoucí expedice používal jednou za čas GPS a satelitní telefon, hlavně se ale orientoval podle vlastních schopností. Navigoval i podle větru, který většinou foukal jedním směrem, pak podle slunce a nerovností na povrchu.
Takže podobně, jako to bylo za Amundsena?
Martin: Vlastně ano. Akorát Amundsen měl před sebou dost těžký úkol - určit, kde leží geografický pól. To se bez GPS dělalo dost těžko.
Mrazivá pustina
© Martin Chvoj
Zdeněk a Martin Chvojovi
© Martin Chvoj
Jak se na Antarktidě počítají vzdálenosti?
Zdeněk: Na námořní míle. Jedna námořní míle je definovaná jako jedna minuta obloukové délky poledníku. Šedesát takových minut dělá jeden stupeň - ten jsme my šli. Naše cesta ale nevedla úplně přímo, protože v podmínkách na Jižním pólu je hrozně těžké navigovat. Šli jsme tak trochu cik-cak něco přes šedesát námořních mil. To je zhruba sto dvacet kilometrů.
Jak vypadá Jižní pól?
Martin: Vlastně existují dva póly. Tomu oficiálnímu se říká ceremoniální. Kolem kovové koule v jeho prostředku jsou pověšeny vlajky mocností, které podepsaly Antarktickou dohodu a zavázaly se, že se tento kontinent nebude dělit. Tohle je vedle Amundsen-Scottovy základny, kde je výzkumné centrum. Ceremoniální pól se pohybuje spolu s ledovcem, na kterém stojí, asi o deset metrů ročně. Druhým pólem je geografický, který se zapichuje vždy prvního ledna nového roku tak, aby i přes pohyb ledovce odpovídal realitě.
Čtyři z pěti členů polární expedice
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Martin a Zdeněk Chvoj na ledovci
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Zdeněk v letadle zapisuje do deníku
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Zděnek Chvoj před expedičním letadlem
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Vydrží podle vás Jižní pól nápor turistů?
Martin: Turistů se ročně vydá v rámci lyžařské expedice na Jižní pól jen asi sedmdesát pět ročně. Do Antarktidy se vydá několik desítek tisíc lidí, většina jede na tučňáky nebo na velryby. Méně než jedno procento z nich se vypraví na pól. Důvod, proč tam není tolik lidí tkví v tom, že taková expedice není pro každého. Jde o jednu z nejdražších expedicí na světě. Lidé radši takovou částku utratí za cestu kolem světa, takže Antarktida vlastně v tomhle ohledu funguje samoregulačně. Když si volíte mezi týdenním šlapáním v mrazu a něčím jiným, málokdo si vybere mráz.
Zdeněk: Jsem z generace, která zažila prvního člověka v kosmu, prvního člověka na Everestu a spoustu dalších objevů. Dnes je všechno vyřízený a na dříve nedosažitelná místa chodí turisté. Martin je zase z generace, která se bude muset postarat o to, aby tato unikátní místa přežila.
Jak jste si expedici užili?
Martin: V jejím průběhu upřímně vůbec. Bylo to náročné psychicky i fyzicky, bolela mě záda… Dosáhnutí Jižního pólu a zejména cesta zpět mě ale neuvěřitelně naplnily. Došlo mi, co jsme podnikli a co jsme dokázali. Takový pocit se předává jen hodně těžko - chápu, jak jedinečnou příležitost jsme měli.
Zdeněk: Já si náš výšlap užil. O výpravách na póly jsem v mládí hodně četl, bylo pro mě neuvěřitelně zajímavé dostat možnost se seznámit s podmínkami, které na Jižním pólu panují. Tahali jsme sáně stejně jako polárník Robert Falcon Scott. Zažili jsme extrémní mrazy, vítr, situace, kdy nám bylo teplo i v minus dvaceti, protože jsme byli zvyklí na dvojnásobně nízkou teplotu. Tyto zkušenosti člověk může jinde získat jen hodně těžko.
Martin a Zdeněk Chvoj na ledovci
© Martin Chvoj, Zdeněk Chvoj
Baví tě články ze světa dobrodružství? Sleduj Red Bull Adventure na Facebooku i na Instagramu!