Není u týmu dlouho a snaží se získávat důvěru ostatních členů týmu. Jeho snem je létat všechna letadla světa. Cestu do světa akrobatického létání mu umožnila armáda. V rozhovoru Jan Tvrdík prozradí víc o svých snech a taky o tom, proč si občas před letem zanadává.
Flying Bulls Aerobatic Team, to je asi nejvíc, čeho může akrobatický pilot u nás dosáhnout, jak se pilot k takovému místu dostane?
Byl jsem osloven týmem na začátku roku 2015, zda bych neměl zájem zkusit s nimi trénovat. I když by si jeden řekl, že je to nabídka, která se nedá odmítnout, jako vojenský pilot jsem věděl, že bude potřeba to v mém zaměstnání probrat s nadřízenými. To trvalo téměř půl roku, než jsem s tréninkem začal.
Věděl jsi již od mala, že chceš být pilotem?
Snil jsem od mala o tom, že ze mě bude vojenský pilot. O akrobatickém létání jsem začal snít později. Jako malý jsem lepil modely letadel a hltal historky dědy a táty, kteří oba sloužili vojnu na letišti jako technický personál.
Moje létání začalo až vojenským výcvikem, během kterého jsme začali létat i akrobaticky. V ten moment jsem si uvědomil, že tuto větev leteckého výcviku bych chtěl prozkoumat více. Možná to bude znít směšně, ale doslova mě vzrušovala ta volnost pohybu v prostoru, všechny ty změny přetížení a rychlostí.
Co tě na týmové akrobacii nejvíc přitahuje?
Týmová akrobacie je úplně jiný svět než sólová akrobacie. Vzhledem k tomu, jak málo je na světě akrobatických skupin, a jedna z těch úplně nejlepších na celém světě je právě u nás, tak jsem nesmírně vděčný, že jsem tuto možnost dostal.
Láká mě především ta obrovská výzva a čest létat se třemi skvělými piloty, tedy ve čtyřech, jako jeden.
Na jaká zajímavá místa ses doteď s létáním podíval a kam myslíš, že se se skupinou dostaneš?
V sólové akrobacii jsem se dostal na závody v Jihoafrické republice, což bylo naprosto úžasné. V práci jsem se jako příslušník čáslavské 213. letky s Albatrosem proletěl nad Holandskem a zpět, s Alcou jsem zase absolvoval cvičení v Litvě. Se skupinou si ani netroufám hádat, kam všude se podívám.
Jak se s tlakem při létání vyrovnáváš?
Každý člověk má pro zvládání přetížení jiné předpoklady. Z velké části se na to ale dá zvyknout. Já patřím naštěstí k těm, kteří to zvládají bez problémů, a dokonce si to užívám. Hodně pomáhá fyzická příprava. Svůj pozitivní vztah ke sportu tak považuji za jednu z věcí, která mi pomáhá se se zátěží v letadle vyrovnat.
Kolik hodin týdně odlétáš?
V práci to je různé. Ale v průměru to může být tak od tří do devíti hodin týdně. Se skupinou je to tak hodina týdně. Přičemž je potřeba uvědomit, že jeden akrobatický trénink má tak deset až dvacet minut.
Létat se skupinou je kromě fyzického i psychický tlak, pilot musí být neustále ve střehu a připraven reagovat na jakoukoli situaci. Co tobě pomáhá zůstat v klidu?
Tak samozřejmě Red Bull. A pak taky důvěra v mé kolegy, jejich zkušenosti a schopnosti.
Před letem si v duchu promítnu nejvážnější závady a scénáře, ke kterým by mohlo dojít, a tím se cítím být na ně lépe připraven. Nemohou mě tak vylekat, jako kdybych si nepřipouštěl, že se mohou stát.
Nepřemohl tě někdy v kabině strach?
Asi bych lhal, kdybych řekl, že jsem se nikdy nebál. Ale s jistotou mohu říci, že mě ten strach ještě nikdy nepřemohl, ba naopak, zatím jsem vždy já přemohl jej. Strach ale pilot mít musí. Minimálně tolik, aby měl z létání respekt a nepřestával ho mít.
Jaký jsi řídil pro tebe nejzajímavější stroj a máš nějaké vysněné letadlo, se kterým by ses chtěl jako pilot proletět?
Doposud je to právě XA-42, na kterých létáme ve skupině. Je to neskutečně živé a rychlé letadlo. Sen každého akrobata je svézt se alespoň jednou v takovém letadle. A moje vysněné letadlo, o kterém si sním od té doby, co jsem vstoupil do armády, je Jas-39 Gripen. Rád bych se také proletěl v jakékoliv stíhačce z druhé světové války, vyzkoušel si MIG-21 a 29, Su-27 a taky F-16. Chtěl bych řídit všechna letadla světa.
Děláš nebo říkáš si před vzlétnutím něco speciálního?
Rituály žádné nemám a občas si říkám jen nějaké nadávky, když se nepohodlně upoutám, zapomenu si sluneční brýle, nebo se mi nepodaří na poprvé nastartovat motor (smích). Teď vážně.
Nejsem pověrčivý, ale nosím pár talismanů na krku, se kterými je mi všude dobře. Nejdůležitější je před letem se zklidnit a nechat všechny problémy a starosti na zemi.
Vizitka
DATUM NAROZENÍ:
9.1.1985
KRÁTKÁ CHARAKTERISTIKA:
KLUK Z PODHŮŘÍ JIZERSKÝCH HOR SE SMYSLEM PRO SLABODUCHÝ HUMOR A ROMANTIKU
ŽIVOTNÍ MISE/POSLÁNÍ:
ŽÍT, LÉTAT A SPORTOVAT SE CTÍ PODLE MÉHO NEJLEPŠÍHO SVĚDOMÍ A VĚDOMÍ.
ZÁLIBY A KONÍČKY:
SPORT, SKAUTING, HORY A LETECTVÍ
CO O MNĚ ŘÍKAJÍ KOLEGOVÉ Z TÝMU:
NEJMLADŠÍ V TÝMU VĚKEM I SLUŽEBNĚ, PŘESTO VELMI ŠIKOVNÝ A UČENLIVÝ. KOMIK TÝMU.
OBLÍBENÝ STROJ:
Z-526F, Z-50M/LS, XA-42, L39 ALBATROS, L159 ALCA, WARBIRD
Jak probíhá u akrobatického letce „suchá“ příprava? Procházíš si v hlavě, co budeš ve vzduchu dělat?
Přesně tak. Alespoň já to tak dělám. Na závodech jsem si vždy projížděl celý let v duchu, včetně pojíždění, vzletu a přistání. Dělám to například i v práci, zejména u letů na bojové použití, ať už se jedná o vzdušný boj nebo o let na střelnici.
V týmu si musíte sednout i lidsky, kvůli důvěře ve vzduchu. Jak se taková důvěra buduje?
Neustále. Ve vzduchu v letadle i na zemi u piva. Já jsem ve skupině absolutní začátečník, takže se snažím co nejvíce naslouchat a učit se od ostatních členů týmu. Jak se říká na vojně: „Snažím se držet hubu a krok“. Teď je to především o mně, abych si získal jejich důvěru. Oni mou již dávno mají.
Můžeš jednou krátkou větou říct, co je pro tebe létání nebo proč vůbec létáš?
Živí mě to a baví zároveň. Prostě to miluju, je to můj život.
THE FLYING BULLS AEROBATIC TEAM
- Piloti: Stanislav Čejka, Jan Rudzinskyj, Miroslav Krejčí, Jan Tvrdík
- Letadlo: XA 42
- Hangár: Jaroměř
- Webové stránky: redbull.cz/flyingbulls
- Facebook: facebook.com/TheFlyingBullsAerobaticTeam






