Dobrodružství

Krásnější túru na Zemi nenajdeš. Vydej se s Matúšem a Annou do Patagonie

© Matúš Lašan
Matúš Lašan tě společně s manželkou Annou vezme na svatební cestu, která v tobě zanechá hluboký dojem. Projít 2 662 km napříč netknutou přírodou Patagonie, to je skutečným snem nejednoho dobrodruha.
Autor: Matúš Lašan, Filip Benček / Red Bull ShowcaseVydáno:
Možná znáš tisícikilometrové pěší túry vedoucí naskrz Severní Amerikou, Novým Zélandem nebo Evropou. Některé lehčí se dají zvládnout za několik týdnů, jiné trvají měsíce. Great Patagonian Trail je jednou z takových výzev, na rozdíl od ostatních má ale jednu výhodou - zatím stále není tak populární, a tak cestou nepotkáš stovky turistů se stejným cílem.
Pojď s námi poodhalit krásy a tajemství Patagonie za pomoci slovenského fotografa a kameramana Matúše Lašana, který si ji s partnerkou (v té době novomanželkou) Annou prošel po svých. Podobně může konec konců vypadat i tvoje svatební cesta.
V článku najdeš:
  • Co je to Greater Patagonian Trail?
  • Jak se na podobný trek zbaliť?
  • Co je třeba vědět, než podnikneš podobnou túru?
  • Koho a co na cestě potkali?
  • Nejkrásnější výhledy
  • Jak se pár v patagonské divočině stravoval?
  • Proč jsou jejich vzpomínky na trek sladkobolné?

Cesta jako žádná jiná

Greater Patagonian Trail, ve zkratce GPT, je dálková turistická trasa spojující hlavní město Chile s vesničkou El Chaltén v Agrentině. Většinou vede podél hranic obou států, přesto se drží spíš na straně Chile. Hlavní trasa má kolem 3 000 km, kolem ní se ale line a proplétá řada menších průzkumných tras, a tak může být trek ještě delší.
Momentka
Momentka
  • Na rozdíl od Cesty hrdinů (nejdelší turistické horské magistrály na Slovensku) nebo jiných dálkových pochodů, není GPT oficiální turistickou trasou. Využívá například síť chodníků vytvořených místními kovboji, kteří přes ně v létě převádí dobytek na louky vysoko v horách. Stejně tak vede skrz staré neudržované turistické trasy a vedlejší cesty. Většina z trailů není nijak označená a neni k nalezení v turistických mapách.
  • Kromě toho také GPT často využívá přechody otevřeným terénem a někdy vede hustým porostem, kde si člověk musí vytvořit vlastní cestičky. Označené chodníky pro pěší využívá jen v turisticky oblíbených destinacích jako je Cerro Castillo a v okolí zmiňovaného El Chalténu.
Zdolat celou trasu pro nás znamenalo dostat se po pěšinkách a oficiálních trasách ze Santiaga de Chile do El Chalténu po svých, bez jakýchkoli dopravních prostředků.
Celý GPT projekt vznikl pod rukama německého průzkumníka Jana Dudecka a chilského turisty Meylina Ubilla, kteří se pomocí GPS snaží zmapovat celou trasu. S tím jim pomáhá světová turistická komunita, a tak je možné zmapovat chodníky i všemožné horské přechody, přes které dodnes neprošla noha jediného výletníka. Na světě dnes už není tolik míst, kde by bylo něco takového možné. Tento trail navštěvuje opravdu jen malé množství turistů už jen kvůli jeho fyzické náročnosti. V loňské sezóně nás bylo všehovšudy 20 a přejít jeho nejdelší úsek jsme nakonec dokázali jen my dva. Ostatní přecházeli pouze určité vyhrazené a lépe dostupné sekce.

Otázka času. A zkušeností!

V té době ještě s přítelkyní jsme se rozhodli, že si zážitek dopřejeme jako svatební cestu. Oba jsme přešli Te Araroa Trail napříč Novým Zélandem, kde jsme se v podstatě také poznali. Oba jsme ho začali ve stejný den, ale Anna byla o dost rychlejší než já s kamarádem Palim. Setkali jsme se ještě jednou, a to těsně před tím, než jsem se dostal do cíle. Od té doby jsme prakticky non-stop spolu. Oba jsme v minulosti byli proti jakýmkoli závazkům na papíru, ale věci se najednou sehrály trochu jinak. Těžko to vysvětlovat, jednoduše jsme se tak rozhodli.
V Tatrách, na Zélandu nebo v USA stačí v nouzi zmáčknout tlačítko a přiletí pro tebe vrtulník. Na většině míst GPT budeš čekat několik dní, než přijede někdo na koni, aby zjistil, jestli ještě žiješ.
Matúš Lašan
Dálkové trasy, respektive thru-hiking (přechody dlouhých pěších tras) nás chytil natolik, že byla jen otázka času a peněz, kdy vyrazíme znovu. Zároveň jsme nechtěli jít na příliš etablované traily, táhlo nás něco divočejšího. Na GPT jsme narazili náhodou, ale okamžitě nás zaujal. Plán byl přejít co nejvíc z hlavní trasy, v celé její délce ji zatím nikdo během jedné sezóny nepokořil, a tak jsme byli s plánováním opatrní. Důvodů bude pravděpodobně víc. Určitě je to částečně proto, že trasa vznikla poměrně nedávno, proto ji zatím nestihlo objevit tolik hikerů. Podle mě je ale jedním z největších důvodů to, že ji každý považuje za nezdolatelnou. Nevím odkud ten pocit vzešel, podle mě to není pravda a myslím, že jsme to tuto sezónu i zvládli.
  • Dálkovými přechody se jednou nakazíš, a pak už ti není pomoci. Já začal na Sivci za Košicemi. Potom jsem zabalil 40 kilo do batohu a přešel hřeben Nízkých Tater, při čemž jsem skoro umřel. Později jsem na seznam připsal Cestu hrdinů, Te Araroa a teď GPT. Lepší to se mnou už asi nebude.
Pokud by někdo chtěl GPT přejít, doporučuji mít zkušenosti s delšími trasami, přesto to není nezbytné. Místní hory si stejně tak užije i začátečník, je ale třeba umět dobře odhadnout své síly. V Tatrách nebo na Zélandu si zavoláš o pomoc a přiletí vrtulník, tady budeš čekat několik dní, než přijede někdo na koni, aby zjistil, jestli ještě žiješ.
Přechod lávového pole vulkánu Antuco
Přechod lávového pole vulkánu Antuco

Chytrý hiker je dobře zbalený hiker

Měl jsem sbalené jedno tričko s krátkým a jedno s dlouhým rukávem, fleecovou mikinu, bundu, kraťasy, dvoje trenýrky, dvoje ponožky, kšiltovku, zimní čepici, nákrčník, sportovní legíny, nepromokavou bundu, rukavice, síť proti hmyzu, spacák, nafukovací matraci, ultralehký stan, věci na vaření, čelovku, elektroniku (foťák se dvěma objektivy a GPS) a trekové hole. Rozpis celé mé výbavy najdete v aplikaci lighterpack.
Výbava
Výbava
Samozřejmě nám pomohlo, že jsme mohli některé věci (jako stan) sdílet. Na trailu můžeš potkat lidi se základní sbalenou vahou do 3 kg. Dlouho jsme nad balením přemýšleli, ale nakonec jsme se rozhodli, že bezpečně se budeme cítit právě s výbavou, kterou jsem před chvílí zmínil. Věděli jsme, že i kdyby nás překvapilo jakékoli počasí, nebude nám nic chybět.
Samozřejmě, jídlo a voda jsou kapitola sama pro sebe. Hlavně na severu je možností doplnění zásob jen málo a autobus do města z některých vesnic dojíždí jen 2x nebo 3x týdně. Když už se nějaký mini-obchod najde, jeho zásoby jsou velice limitované. Kromě tuňáka, těstovin a mouky toho člověk moc nesežene. I proto jsme ve městech nakupovali alespoň na 8 dní předem a v malých obchodech na cestě jsme dokupovali jen pár nezbytných věcí.
Chile je jednou z nejdražších zemí Jižní Ameriky a opravdu tu platí, že čím zašitější obchod a vesnice, tím vyšší ceny. V některých malých obchodech byly potraviny i za trojnásobek ceny, za kterou se prodávaly ve městech. Pro nás byl výběr snadný - raději jsme si připlatili za pár drobností, než abychom se museli několik dní trmácet do nejbližšího města a zase zpět. V průměru je třeba počítat s útratou 1 000 USD na osobu na měsíc.
Základní rada při balení: Jestli máš v batohu něco, bez čeho se na trailu obejdeš, mělo by to zůstat doma.
Matúš Lašan
Voda byla problém hlavně na severu, kde krajině dominuje polopoušť. Chile teď navíc prochází obdobím tisíciletého sucha, takže jsme na některých místech museli nabrat 6-7 litrů vody na nadcházející dva dny. Plně naložení s vodou na jeden den jsme měli v batozích kolem 20 kg. Prvních několik týdnů jsme byli po večerech úplně černí od prachu, který jsme se snažili alespoň částečně smýt vodou z lahví. Nejdelší interval bez sprchy byl asi 10 dní a to, jak moc smrdím, jsem si uvědomil až za stolem v restauraci. Byl to den, kdy jsem našeho motta „Nejdřív jídlo, potom ubytování,“ skutečně zalitoval a dodnes se stydím.
Základní rada při balení: Jestli máš v batohu něco, bez čeho se na trailu obejdeš, mělo by to zůstat doma. Na co by člověk naopak neměl zapomenout, je PLB (personal locator beacon), InReach nebo jiné lokalizační zařízení, které ti umožní zavolat pomoc v místech, kde jsi od signálu i lidí vzdálený několik dní. I když jdete ve dvou, každý by měl mít vlastní zařízení.

Ještě chytřejší hiker je ten, který je připravený

Co považuji za důležité je znát své limity. Každý by měl vědět, kolik je schopný za den ujít, případně nastoupat. Je třeba poznat signály, kterými tělo říká, že je potřeba zastavit a regenerovat. Také je dobré vědět, jak tělo funguje při zátěži s nedostatkem jídla a vody. Stejně tak je důležité dokázat odhadnout, kdy je v Patagonii lepší přečkat zlé počasí ve stanu a kdy jít dál. Přestože to není jednoduché, dají se takové věci natrénovat.
Stejné platí i pro výbavu a zacházení s ní. Člověk by měl vědět, kde si postavit stan, aby ho v noci odfoukl vítr, nebo jak ho postavit v dešti. Za nutnou považuji i schopnost zacházet s turistickou navigací a odhad, kolik elektrické energie budu potřebovat na 8 dní mimo civilizaci.
Po příletu ze studené Evropy do vyprahlého Santiaga nás trochu překvapilo, jaký vliv na nás má změna počasí. V tom teple jsem pod batohem málem padnul. Po dvou dnech jsme polovinu nakoupených zásob museli vyhodit, první dvě pěší sekce rozdělit na dvě poloviny a začít znovu od nuly a pomaleji. Od té doby už to šlo. Jak má žena říkala, GPT nebylo jen o chození, ale i o hledání řešení a kompromisů.
Výbava se nám rozpadala ryhleji, než jsme čekali a nenapadlo nás, že sehnat náhradu v Chile bude takový problém. Tak jsme tedy prasklý filtr na vodu museli nahradit bělidlem a prasklou kostru batohu jsme prostě vyhodili.
Všechno, co šlo, jsme zalepovali lepenkou a v každém městě jsme dokupovali zásoby lepidla.
Matúš Lašan

Setkání jako z jiného světa

Prvních 800 km jsme procházeli krajinou místních kovbojů (v Chile Arieros, v Argentině Gauchos) a setkání s nimi byly vždy zajímavé. Bohužel jsme na začátku neuměli španělsky ani slovo, a tak komunikace trochu vázla. To jim ale vůbec nebránilo v tom nás pozvat na maté nebo obědovou grilovačku a nebo si s námi poklábosit pomocí rukou a nohou. Každé takové setkání bylo velmi milé.
Život v divočině
Život v divočině
Situace se ale změnila s přechodem do oblasti, kde žijí poslední původní obyvatelé Mapuche. Podání rukou a úsměvy nahradili nedůvěřivé pohledy. Snažili jsme se k nim přistupovat co nejcitlivěji a s pokorou. Kde jsem měl pocit, že je to nutné, tam jsem lámanou španělštinou vysvětloval kdo jsme a co tam děláme, jinde jsme prostě jen v tichosti pokračovali dál.
  • V minulosti byly kmeny původních obyvatel pronásledované, někdy dokonce lovené jako zvěř. Arieros a Gauchos dostávali v některých oblastech zaplaceno za každou přinesenou hlavu. Mapuche jsou posledním z těchto kmenů, který přežil, a tak jsme jejich nedůvěřivost brali spíš jako jejich přirozenou vlastnost než jako problém.
Pár šílených zážitků jsme ale měli s pohraniční policií. Naše první setkání bylo na úplném začátku, kdy jsme se španělštinou měli skutečně problém. Vzal si nás na starost náčelník, mezi jehož vlastnosti rozhodně nepatřila trpělivost. První slovo, které jsem pochopil, bylo v momentě, kdy už na nás vřískal: „RUTA! RUTA! RUTAAAA!“ Vzal mě k mapě a chtěl ukázat, kudy půjdeme. Mapa vypadala, jako by byla nakreslená dvouletým dítětem a všechny cesty na ní vedly k přechodům do Argentiny, přičemž my jsme cestovali jen podél hranic. Prstem jsem mu ukázal na tečku, která označovala jeho stanici, pak jsem pokračoval prstem podél hranic až mimo mapu. chvíli vypadal, že nás dá zavřít nebo zastřelí, ale nakonec nás pustil.
Území nikoho
Území nikoho
Ani tady nikoho nepotkáš
Ani tady nikoho nepotkáš
Silným zážitkem byla část cesty, která se jmenuje „Ruta de Los Pioneros“. Je to historická trasa, která spojovala města Cochrane a Villa O´Higgins dávno před tím, než byla vybudovaná cesta. Šli jsme 200 km napříč vysokými sedlami, okolo ledovců a v prastarých lesích. Uprostřed této trasy stále žijí usedlíci, kteří jsou potomky původních Pionýrů. Je neuvěřitelné v jakých podmínkách (v chatrčích bez elektřiny) tu přežívají.
Přinutilo mě to zamyslet se nad sebou samým a přehodnotit část svých životních priorit. Ukázalo mi to, že lidé dokáží být šťastní a spokojení i v takových podmínkách a že můžeme vést plnohodnotný život i bez všemožných udělátek, které považujeme za nezbytné.
Ahoj kamaráde
Ahoj kamaráde
Přemýšlel jsem nad tím, co skutečně k životu potřebujeme a co je jen nadbytečný „šum“.
Matúš Lašan
Co se zvěře týče, tak jsme zajímavých setkání absolvovali mnoho. V polopoušti nám nad hlavami létal obrovský kondor andský. Když nám proletěl těsně nad hlavami, málem jsem si cvrnkul do kalhot. Rozpětí jeho křídel dosahuje až 3,3 metrů, což ho činí jedním z největších ptáků na naší planetě. Na jihu se k nám zase přidal huemul (něco jako jelen). Patří mezi ohrožené druhy, takže jsme vůbec nečekali, že ho uvidíme a už vůbec ne, že si s námi druhý den dá ranní túru.
Jednu ze sekcí u města Chile Chico jsme si nazvali „malým safari“. Traverzovali jsme přes třicetikilometrovou náhorní plošinu, kde není žádná cesta. Celou dobu kolem nás pobíhaly desítky lam huanako, o kterých jsem si předem načetl, že se vyskytují ve stádech po několika kusech. Tady jich muselo být kolem stovky! Pumu jsme bohužel (nebo bohudík) nepotkali, tak třeba příště.
Další divoký tvor
Další divoký tvor

Výhledy jako z jiné galaxie

Mezi nejkrásnější výhledy určitě řadím tyhle:
  • Paso Viento u El Chlatén v Argentině. Pohled na ledovcová pole na jihu Patagonie je naprosto monumentální.
  • Výhled na Laguna Cerro Castillo ve stejnojmenném národním parku.
  • Vulkán Descabezado a Cerro Azul.
Descabezado a Cerro Azul
Descabezado a Cerro Azul
  • Vulkán Antuco
Antuco
Antuco
  • Vulkán Puyehue
Co se týče přírody, tak podmínky umí být na GPT velmi nepříznivé, přesto musím říct, že jsme měli celkem štěstí. Pár horších dní jsme proleželi ve stanu, pověstný patagonský vítr nás chytil jen párkrát a opravdu to byl pořádný vichr. S tím člověk nic moc neudělá, prostě se jen musí pořádně obléct a postavit si stan někde v zákrytu. Jen jednou jsme museli utíkat před sněhem, ledem a větrem, naštěstí jsme v dané sekci měli vícero únikových tras, které jsme nakonec využili.
Přechod sedla Ruty de los Pioneiros během krupobití
Přechod sedla Ruty de los Pioneiros během krupobití
Po čase jsem si vytvořil averzi k prodírání se křovím. Někdy bylo tak husté, že jsme se pohybovali rychlostí 200 m za hodinu. Nevím, jestli bych to zvládl, kdybych byl sám. I přesto, že nejsem klaustrofobik, jsem se občas cítil stísněně a uvězněně. V Patagonii to ale často jinudy než skrz křoviny nejde.

Za gastronomií se do divočiny nechodí

Jídlo jsme na trailu řešili množstvím tuňákových konzerv, těstovinami, kus kusem a případně chlebem. Těstoviny a tuňák se daly sehnat všude, chléb jsme místami nahrazovali krekrami, nebo si udělat vlastní z mouky a vody. Po týdnu takové stravy jsme ve městech pokukovali po fláku kvalitního masa. Argentina je svým barbecue známá a ani Chile nezaostávala. Masu jsme se naopak vyhýbali, když nám ho nabízeli kovbojové. V horách nefungují ledničky, mívají ho většinou zavěšené na stromech v sítích proti hmyzu. Když ho pečou, (tradičně napíchnuté na tyč nad žhavými uhlíky) vypadá úžasně, ale není to nic pro evropský žaludek.

Trpká rána na závěr

Závěrem je celkem vhodné zhodnotit, co nám celé dobrodružství dalo a co vzalo. Stále totiž přetrvávají emoce z toho, jak to celé skončilo. Po 2 662 km jsme se objevili v malé vesnici Palena a zjistili jsme, jak rychle se koronavirus za pár dní naší cesty mimo civilizaci rozšířil ve světě i v Jižní Americe. Hranice s Argentinou už byla uzavřená, stejnětak letiště. Před námi bylo už jen 450 km lehkým terénem a byli jsme první na světě, kdo GPT překonal v jedné sezóně.
Místo toho nás čekal dvoudenní sprint na letiště a let do Evropy, který nás stál spoustu nervů a peněz. Samozřejmě naše zdraví, jako i zdraví ostatních, je vždy na prvním místě. Všem opatřením rozumím, ale ještě teď, když si na těch 450 km vzpomenu, to trochu zabolí.
V každém případě to bylo úžasné dobrodružství a myslím, že bude mimořádně těžké najít cokoli, co by se mu vyrovnalo.
Matúš Lašan
Láká nás mnoho dalších cest, ale rádi bychom dokončili, co jsme začali. Momentálně je ale otázkou, kdy a za jakých podmínek se budeme moct vrátit. Náš nejbližší velký plán bude pravděpodobně přejít Evropu. V případě, že se dlouho nebude moct cestovat za hranice, mám připravený plán B v podobě 1 500 km dlouhého treku napříč Slovenskem. Sedět doma rozhodně nebudeme.
Trasa
Trasa
GPT nás oba dohnal do extrémů, jaké jsme si ani nedokázali představit. Vidět svého partnera v kritických situacích nebo naopak být před ním sám úplně na dně nás naučilo hodně. Umím si představit, že žít 4 měsíce v jednom stanu bude pro některé problém, ale my už se těšíme na další dobrodružství.
Momentálně držím v ruce knihu Araroa, kterou se chci pokusit v malém nákladu vydat a stejně tak se chystám připravit knihu k GPT. Je to pro mě nejepší způsob jak uchovat fotky a zážitky z takových cest.
Araroa
Araroa

Greater Patagonian Trail v číslech:

  • Dní celkem: 112
  • Dní chůze: 95
  • Vzdálenost: 2 662,4 km
  • Průměrná vzdálenost denně (celkem): 23,8 km
  • Průměrná vzdálenost denně (bez dní volna): 28 km
  • Nastoupáno: 100 061 m
  • Naklesáno: 98 934 m
  • Průměrné stoupání denně: 1 053,3 m
  • Čas chůze: 996,5 hod/41,5 dňa
  • Průměrný čas chůze na den: 10,5 h
  • Průměrná rychlost: 2,7 km/h
  • Nejdelší den: 15 hod, 1 min, 14 sek
  • Největší vzdálenost za den: 42,9km
  • Nejvíc nastoupáno za den: 2 054 m
  • Ostatní: 278 konzerv tuňáka a 760 tyčinek (společně), 3 páry tenisek (každý), 6 287 fotografií a celkem 1,3 TB souborů
Matúše můžeš sledovat na jeho Facebooku a Instagramu. 👈
☝ Máš na hard disku netradiční fotky z dobrodružných akcí, nebo tě potkalo něco jedinečného, o co se chceš pochlubit světu? Stejně jako Matúš nám o tom pověz skrz platformu Red Bull Showcase. Ti nejlepší mohou získat i věcné ceny. Bližší informace zjistíš na redbull.cz/showcase. ☝
Bavil tě tento fascinující příběh a chceš mít instantní přísun dalších podobných článků? Sleduj Red Bull Adventure na Facebooku a Instagramu. Nezapomeň ani na redbull.cz/adventure!