Jak se jezdí na horách v Íránu? Češi na lyžích v Persii

Nápad jet do Persie hledat prašan vznikl v prosinci mezi mnou, Honzou Brožem a mezi třetí a pátou Plzní v Lokálu. Byl začátek zimy a my měli jsme po jedné lavinové přednášce v hlavě solidně nasněženo - Írán se nám zdál jako super nápad. To přece nemůže být tak easy, říkal mi můj klasický skrytý hlas, kterému říkám ,,Dan Přizdisr*č”. Letenky budou drahé, víza složité, na místě bordel a islámský stát, navíc žádné pivko a všudypřítomná morální policie.

Krátký pohled na telefon vyvrací pochybnosti během dvou minut:

Letenky: Z Prahy od 6000 Kč
Vízum: 50 euro na ambasádě nebo o chlup dražší na letišti
Bezpečnost: Lepší než v Evropě
Ceny: Minimální

Mělo nás být šest, ale nakonec i přes proklamovaný stop stav kupujeme za týden najednou 15 letenek. Uff. Z deseti dní bez alkoholu jsem měl trochu strach. Stejné obavy sdílela asi i celá skupina. Let do Istanbulu tak připomínal spíše naganský speciál '98. Vše dobře dopadlo a podařilo se nám i v plném počtu nastoupit i na krátký a hlavně suchý spoj do Teheránu.

Čtyřtisícovky vítají každého, kdo se rozhodne navštívit Teherán
© Daniel Bacho - Archiv

Na dálnici si dáváme proteinově vyváženou snídani v místním stylu - děrovaný chleba a vařené ovčí hlavy s Fantou.

Dobré ráno, Íráne! Teherán je megapole, které říká domov více než 15 miliónů lidí. Když ve 4 ráno přilétáme, jeho siluetu zastiňují majestátní čtyřtisícovky na horizontu. Pro ubytování jsme zvolili jedno z tří Iránských středisek Dizin - Joyja hostel vzdálený přibližně 10 minut od lana. Ostatní dva plánované resorty Shemshak a Darbandsar leží sice kousek na druhé straně kopce, ale cesta je vzimě zasypaná a překvapivě ji nikdo nehodlá zprovoznit.

Na cestě za prašanem musíte občas využít i něco jiného, než jen lanovky
© Daniel Bacho - Archiv

Alespoň se po ní dá prášit dolů do údolí. Nakonec jsme zůstali ubytováni v Dizinu téměř celou dobu, pohostinnosti místních se těžko odolává a místní Shookoo a Abas se nám svou vřelostí do srdce zapsali hodně hluboko.

Prašan a rezivějící lanovky

Íránské hory nahrávají i backcountry lyžím
© Daniel Bacho - Archiv

Dizin tvoří jedna velká pláň, která nabízí několik kabin a sedaček v různých počtech. Záleží na tom, kolika vlekařům se zrovna chce do práce. To, co jelo, stačilo, abychom se mohli celý den věnovat sklizni. Středisko začíná ve 2500 a končí ve 3800 m.n.m., lesy tu nenajdeš. Díky pozvolnému sklonu a přehlednosti není většinou třeba velké lavinové obezřetnosti. Pokud si člověk najede traverzem na kraje širokého údolí, musí už ale počítat s většími sklony a koukat kolem.

Panorama íránských hor
© Daniel Bacho - Archiv

Teploty kolem -13 °C a silné orientální slunce rozhýbaly některé svahy, které postupně sjížděly na všechny světové strany - buď samy, nebo s pomocí neopatrných riderů. Kvalita místního ježdění leží nejen v profilu svahů, ale především v minimálním počtu hladovců s širokými prkny. Íranci mimo sjezdovku nezabrousí a prašan byl tedy nechán napospas nám, jedné další skupince z Česka a několika cizincům. Lanovky jsou rezavé, děravé, a tak malé, že z nich trčí lyže ven. Občas je musí roztlačit personál.

Takhle vypadají vršky Dizinu
© Daniel Bacho - Archiv

Skipas stojí každý den jinak a na chatě někdy není co jíst, ale s tím počítáš a vyvažuje to kvalita freeridu.

Do sousedního Darbandsaru se dá po chvilce šlapání sjet krásnou lajnou a vrátit se zpět buď taxíkem, nebo po svých. Okolní kopce navíc nabízejí nekonečné možnosti pro šlapání. Dva dny jsme strávili i powhuntem v terénu, jeden den za doprovodu místního skialpového velmistra, který nás nejen že vzal na krásné backcountry kolem mytického místního stromu s originálním názvem Mr. Tree, ale navíc ohromil i svou schopností sundat si tulení pásy ve výskoku jedním švihem a zůstal při tom pořád zapnutý ve vázání. Styl!

Backcountry lyžování v Íránu
© Daniel Bacho - Archiv

Pravděpodobně jsme v něm vzbudili sympatie, dost se rozpovídal, jak mu chutná zakázané vepřové a kde nakonec můžeme sehnat na černém trhu pivko. Večer už jsme ochutnávali místní máz z petky. Nikdy mi pšeničné pivo nechutnalo víc, ono vlastně už ani nemohlo, protože další už jsme nedostali.

Část naší skupiny měla v plánu výstup na nejvyšší Íránskou horu, sirnou sopku Damavand. Marně se jim to snažil Abbas vymluvit historkami o krutosti místního počasí, teplotám pod -30 °C, větru o osmdesátikilometrové rychlosti a o návratech expedic s omrzlými kusy obličeje. Hoši byli ale odhodláni pokořit tajemství „faceless mountain“ a po pěti dnech v Dizinu zamířili přes Teherán pod 5600 metrů vysokou sopku.

Výšlap na horu, která nemá tvář

Mešita po cestě na nejvyšší horu Íránu
© Daniel Bacho - Archiv

Damavand se dá vylézt a slézt alpským stylem za 3 dny. V zimě je nejjednodušší zaútočit z jihu. Není tam taková kosa jako ze severu a po cestě nahoru se nabízí možnost dvou noclehů - první noc v opuštěnémešitě a druhou noc v chatě ve výšce 4 200 m.n.m. V té bydlí pověstný Afghánec, jehož hlavní pracovní náplní je ohřívat vodu do termosky a nezmrznout. Na vrchol jsme zaútočili v 6 hodin ráno. Čekali jsme na rozbřesk kvůli teplotě.

Těžko říct, kolik bylo stupňů, ale nazval bych to ,,zima jako svině” a první polovinu výstupu fučelo jak mamutovi z dupy.

Nocleh v několika tisících metrech
© Daniel Bacho - Archiv

Nabalili jsme se do všeho, do čeho jsme se nabalit mohli a vyrazili k vrcholu. Výstup nám zabral něco přes šest hodin, zdržel nás hlavně ubývající kyslík. Posledních 200 výškových metrů se jde na botách. Z vrcholu se jako ze správné sopky kouří a všechno smrdí sírou. Cesta dolů není úplně “šmak jazda v prašaně”, ale 3 500 výškových metrů po tvrdém sněhu. Když vyjde počasí (teplota na vrcholu kolem -30) a jsi správně aklimatizovaný, tak Damavand není úplně nejtěžší kopec. Na druhou stranu v den, kdy jsme byli na vrcholu, nikdo jiný nevyvrcholil, a to se o výstup snažilo na 10 lidí. U expedice po nás navíc našli kluci v botách i nějaké ty černé prsty.

Nejvyšší vrchol Persie? Pokořen!
© Daniel Bacho - Archiv

Naše skupina počkala ještě v Dizinu na poslední den, na který výjimečně opět nasněžilo. Namísto lokální speciality ovčího kababu s rýží obědvali jsme opět šlehačku, kterou nám nadělila fronta od Kaspického Moře.

Teherán, město Instagramu

Jedna z teheránských mešit
© Daniel Bacho - Archiv

Na odpočinek a dotažení kulturního zážitku zůstali jsme před odletem ještě dva dny v Teheránu, prošli s místním studentským centrem, dali si spontánní fotbalový match před ministerstvem zahraničís místní omladinou (prohra 2:3) a vyfotili se asi s 30 náhodnými kolemjdoucími. Netuším proč, ale jako vysoký bloňdák s ABS batohem jsem na ulicích mezi černými hidjáby místních roštěnek zářil a provokoval k interakci.

Instagram a Whatsapp oproti Facebooku v Íránu fungují a místní se je nebojí použít.

Kdo uměl konverzovat, dotazoval se na důvod návštěvy, kdo uměl jednu větu anglicky, vystřílel ji hned: ,,Wher r u from?” Po odpovědi ,,Czechoslovakia” následovalo podání ruky, úsměv, ,,Thank you!” a odchod - tak končila většina konverzací. Ti, kteří anglicky neuměli ani slovo, vytáhli telefon a cvakli si aspoň selfíčko. Místní Instagramy praskaly ve švech. Na Bazaaru jsme stihli koupit ještě tepichy, datle a někteří i obleky s vestičkou podle poslední perské módy.

Bazaar v Teheránu
© Daniel Bacho - Archiv

Zemi netvoří politický systém, ale její lidé.

Nejsou to jen hory, orientální zážitky, ale především lidé, za kterými stojí za to do Íranu jet. Kromě hor a několika místních vesnic jsme viděli jen Teherán, ale to mi stačí, abych získal k místním velký respekt. Peršané jsou hrdý, vyspělý a upřímně sympatický národ s otevřenou náručí pro každého cizince. Nesčetněkrát jsme odmítali nabízenou pomoc, návrhy k zaplacení našeho účtu nebo se jen uprostřed ulice zapojili do konverzace o krásách Íránu.

Jaký paradox, že popisuju zemi, o které je v našem „vyspělém“ světě známo hlavně pálení vlajek, střílení do vzduchu a podpora terorismu. Peršané nemají nic zadarmo, ale to jim nebere chuť usmívat se na každého neznámého příchozího a bez vedlejších úmyslů nabídnout pomoc, radu nebo třeba jen popřát štěstí.

Jak říkal jeden místní student: ,,Jsme nejdéle žijící národ na jednom místě, v historii vždy někdo přišel - Arabové, Angličané, nebo jiní. Vzali si, co chtěli a zase odešli, my zůstáváme a vždy se otřepeme.” Tak ať vám to vydrží. Věřím, že vás přijedu ještě někdy zkontrolovat. Bedrút Iran!

Autoři fotek: Daniel Bacho, Jan Krystyn, Ondřej Krist, Jakub Zděblo

Pokud tě vyprávění z Íránu bavilo, ozvi se Danovi (badzgo@gmail.com), a on ti může pomoci sehnat informace a kontakty na místňáky!

Češi na toulkách po íránských horách
© Daniel Bacho - Archiv

Pro další dobrodružné články sleduj Red Bull Adventure na Facebooku nebo na Instagramu!

Prašan, jehněčí a Peršané. Jak se jezdí na horách v Íránu?

Fotka měsíce: Jaro, déšť a nádherný wallride pod Trojským mostem

Prašan a rezivějící lanovky

5 otázek pro fotografy Jana Šibíka a Jana Kasla: Existuje dokonalý snímek?

Výšlap na horu, která nemá tvář

Pěšky 684 kilometrů napříč zamrzlým Bajkalem. S čím Češi po cestě válčili?

Teherán, město Instagramu